(Laický) Kávový speciál z Bali

Nejsem titulovaným kávovým expertem, možná trochu hnidopichem, určitě velkým milovníkem kafe. A může za to Pavel. Pavel je DJ, nosí košile s límečkem a miluje svoji práci učitele. Takže místo rozmlouvání věty "hele já kafe fakt nepiju, mně to nechutná, je to buď hořký jak spálenina, nebo hůř - přeslazený ... " mě na jedno vzal. Teda za to odpoledne jsme obešli těch kaváren několik. A taky Masarykovu čtvrť, no mohlo to bejt dokonalý rande, kdyby to bylo rande, že jo, ale to je jiná story, každopádně bych tady tomuhle vysokýmu fešákovi ráda poděkovala. Nejen za ukázku toho, že "Brno je vážně zlatá (a sakra hezká) loď", ale hlavně probuzené "kávomilství".

A jelikož svět (nebo minimálně Znojmo) je vážně malý a o náhody v něm není nouze přišlo náhodný seznámení s mým "osobním baristou" (budoucím spolubydlícím) Markem, kterej jde ProtiProudu. Vlastně nechápu, proč se tolik našich návštěv podivovalo nad zásobami zrn, které neklesly pod 20kg, nebo dvoupákou ve vstupní hale (no dobře, tak spíš malinký haličce) ... asi nemá cenu dál chodit kolem vařícího šálku, protože je jasný, že ať už se chystám kamkoliv, mimo běžných (pro cestovatele důležitých) informací, hledám i kavárny.

Jelikož jde Bali ruku v ruce s cibetkovou kávou, měla jsem zpočátku značné obavy, co mě v tomhle ohledu čeká. Resp. zda mě nečeká spíš několikaměsíční abstinence. Cibetka patří mezi kunovité šelmy. na první pohled roztomilý zvířátko, ale bacha, dost kouše (vlastně ne že bych se divila a na jejím místě bych konala stejně). Přirozeným prostředím tohoto nočního tvora jsou převážně hory na Bali, v Jávě, Sullawesi, popřípadě oblast Filipín, či Malajsie, kde se živí hmyzem, drobnými hlodavci, tropickým ovocem a sladkými bobulemi uzrálých třešní kávovníku, resp. jejími slupkami. Samotné kávové zrno ve své neporušené podobě pouze projde trávícím traktem. Takže ano, základ jedné z nejdražších káv na světě je, jak správně tušíte, hovno. Experimentátoři nechť s chutí okusí, já mizím hledat kavárny, kde se pod pojmem "výběrová káva" neskrývají na uhel spálená zrna a barista není ten člověk, jehož pracovní náplní je vkládat do kávovaru kapse ...

Livingstone Café & Bakery, jsem potkala náhodou cestou z masáže. Patrová prosklená budova. Nejednomu milovníkovi architektury zaplesá srdce. První návštěva byla plná nedůvěry s tím, že si při nejhorším dám limonádu a prostě se "jen" pokochám čerstvým pečivem provoněným prostorem. Sedám si k masivnímu stolu a v očekávání usměvavé obsluhy zkoumám okolí. Je tam - La Marzocco (něco jako Ferrari mezi kávovary) a několik mlýnků a taky sáčků s kávou, na nichž chybí jedno z log kávových gigantů. Přirozeně mi naskočí takovej ten pohlouplej úsměv, kterej do messengeru házíme všechny, když nám dotyčnej napíše "Dobré ráno, Princezno ... ". Markova škola se projevuje v podstatě ihned - prosím si espresso a hned za ním - držte si klobouky, protože není čas ztrácet čas, na latté, ani flat white mě neužije, přeskakuju jindy oblíbenou "zlatou střední střední cestu" v podobě americana a rovnou objednávám V60. A je výborná. Voní domovem, oříškově krémové tělo se doušek za douškem mísí s citrusy (tipuji limetky s pomerančem) a hořkou čokoládou a já si připadám, jak kdybych dostala první pusu. Nadšeně píšu Peti, protože vím, že jestli tohle někdy někdo, bez ohledu na časový pásmo pochopí, bude to právě ona.

No a jelikož postrádám jeden ze základních blogerských návyků a všechno vypiju/sním dřív, než to kdoliv stihne zaznamenat ...
Foto: instagram.com/livingstonebakery.

Pelaton Supershop jsme "pro změnu" potkali náhodnou toulkou městem. Otevřená terasa a skrz prosklenou stěnu viditelná výbava pro přípravu chemexu - brácha tázavě zvedá obočí, ale tenhle výraz zná více než dobře. Na(ne)štěstí jsme sem vkročili necelou hodinku před zavíračkou, takže náš dnešní plán až tak moc narušen nebude. Trošku nás překvapuje, že ani s blížícím se koncem pracovní doby neztrácí obsluha na elánu a kuchyň na pracovním nasazení. Brácha se nechává zlákat salátem a "smoothie šampionů" s banánem, kokosovým mlékem a kakaovými boby. No a já klasicky začinám espressem. Trefa do černého. Prý Ethiopie. Milá, jemně ovocná s karamelovým nádechem. Taková holčičí (chudák Marek se právě teď musí chytat za hlavu a koulet očima, protože tyhlety většině lidí nicneříkající charakteristiky chuti poslouchal snad na každým cuppingu, na kterej mě kdy vzal). Nestrávili jsme zde dost času, abych si dovolila víc rýpat, po prvním rande s touhle (veganskou) kavárnou můžu konstatovat jediný - vzájemná chemie tady (i díky skvostnýmu instagramu funguje na 100%, výhradu mám snad jenom ke krátké otvírací době.

... a jelikož ne všichni žijou v časovým "no problem" pásmu, kde "zítra" znamená "od zítřka do roka", někoho šéf právě otvírá dveře kanceláře, někteří na další zastávce vystupují a v nejlepším se má přestat (jo, taky jsem se nad absurditou týhle hlášky teďka pubertálně zasmála), tak "hai". Třeba u dalšího šálku ... C.